Olivie

Září 1978. Začal nový školní rok. Božka, Jarek a já jsme seděli na lavičce před hlavním vchodem průmyslovky. Chyběl jen Jano z Bánské Bystrice, ale ten už měl maturitu za sebou a mířil na vysokou vojenskou. Ani jsme netušili jakou, protože dát si přihlášku k vojákům byla jistota zvládnutí maturity, a to Jano nadmíru potřeboval. Dali mu to za 14 ze čtyř předmětů, a jak bylo vidět, na obranu státu to stačilo. Jarek začínal čtvrťák. Teď bylo na něm projít zkouškou dospělosti. Já s Božkou jsme postoupili do třeťáku, do ročníku, který byl pro celé čtyřleté studium tím nejlepším obdobím. Už jsme se dostatečně otrkali, a ještě neměli starosti s maturou. Startovalo deset měsíců nekončící zábavy. Čas bez starostí, bez kontroly rodičů, ale s povinností nezhoršit si známky víc, než bylo nevyhnutelné. Jediný studijní obor v republice z nás měl udělat elitní kádry pro film nebo televizi. Ateliéry Barrandov, jejichž to bylo zásluhou, nemohly školu umístit líp než do letního sídla šlechtického rodu Schwarzenbergů, pár kilometrů od honosného Orlíku. Jednou nebo dvakrát za rok se na škole skutečně objevil i jeden z jeho členů, Karel, a vždy, co jsme viděli nebo slyšeli, navštívil jen profesorku ruského jazyka. S ohledem, jak bolševici naložili na konci padesátých let s jejich majetkem, bylo nám záhadou, proč navštěvuje zrovna člověka, který učí obecně nenáviděnou ruštinu.

Malebná vesnička v jižních Čechách byla naší oázou a azylem před okolním světem. Nevelké, částečně dlážděné náměstí s kostelem, kašnou a rybníkem doplňovala cukrárna a dvě hospody, které na sebe koukaly přes hlavní silnici vedoucí z Písku do Prahy či naopak. To podle toho, odkud a kam se člověk díval. (Neptejte se mě, jak to zrovna myslím. Jisté je, že si teď dělám legraci.) Ta první, Na Knížecí, honosnější a zároveň dražší, byla zájezdním hostincem s kuchyní. Naproti menší, které nikdo jinak neřekl než "U mámy", byla v minulost i statkem s podobným osudem jako zámek šlechticů, jen s tím rozdílem, že místní štamgasty už neobsluhoval statkář, nýbrž zaměstnanec podniku Restaurace a jídelny, protože stát byl tak velkorysý a nechal je ve svém pracovat na cizí. Hostinská na nás studenty nikdy nedala dopustit. Stará paní s šedivými vlasy, vždy se zástěrou kolem pasu, nám natočila desítku dřív, než jsme se stačili usadit k dlouhému stolu pod okny. Vedle tekutého chleba jsme mohli navíc dostat tak akorát párek s hořčicí a chlebem. Ve skutečnosti to vždy byl jen chleba natřený hořčicí, protože na víc jsme neměli nebo nechtěli dát. Do studentské rodiny nikdo cizí neměl nárok proniknout a my nikoho nepustili. Někteří raději ani nechtěli. Jen když byl nějaký průšvih, tak říkali: "Vždyť je to jen nevybouřené studentské mládí!"Na to jsme také povětšinou žehrali.

Ke škole se šlo alejí od kostela kolem rybníku, než se silnice do mírného svahu rozdvojila, aby obloukem vedla k hlavnímu vchodu zámku a pak se stočila zpátky a znovu spojila. Výhled z lavičky nám skýtal dokonalý přehled, kdo se ke škole blíží, jak z vesnice, tak z internátu, který byl přestavěn z konírny a tvořil pokračování levého křídla zámečku.

To zářijové ráno jsme my tři neměli nic jiného na práci, než si prohlížet prváky a dělat si srandu, jak jsou ze všeho vykulení a na podzrav starších studentů nejistě odpovídají stejným Ahoj. Nedivil jsem se jim. My jsme si tím taky prošli. Měli jsme stejné pocity, protože první den v patnácti letech odloučeni od rodičů - nějakých čtyři sta kilometrů od domova, a to byla ta menší polovina vzdálenosti, než pro ty, kteří přijížděli až z dalekého Vihorlatu východního Slovenska - nepřidalo na sebevědomí.

"Vy dva, přestaňte koukat po holkách," celkem nekompromisně prohodila Božka a z její strany byl poskytnut neviditelný ochranný štít procházejícímu neposkvrněnému něžnému mládí.

"Jen se díváme. To můžem, ne?" ohradil se Jarek.

"Já vás vidím, jak koukáte, oba. Zapomeňte na to."

Pro tuto chvíli bylo zbytečné cokoli z naší strany komentovat. Blížila se osmá, čas tak akorát ještě na jedno cígo, ale před zámkem se kouřit nesmělo a na kládu za roh, kde neřest byla tolerována, se nám nechtělo.

Myslel jsem si, že zavírám hlavní vchod sídla Schwarzenbergů jako poslední před první vyučovací hodinou, když jsem ji málem přivřel do dveří. Vůbec jsem si jí nevšiml. Najednou tam stála s pohledem snad mě ještě pustíš. Koukal jsem na to zjevení jako vědec na konci pokusu, jehož výsledek skončil diametrálně jinak, než předpokládal. Přesto s ním byl nadmíru spokojený. Hezky se na to zjevení dívalo. Celkem nic nevnímalo a nakonec jen tajemně zelené oči si pamatovalo.

"Promiň," podařilo se mi ze sebe nakonec dostat, a byla to ona, která mě něčím nepopsatelným přiměla dodat: "Prosím, pojď dál," a z vědce se rázem stal gentleman. Protáhla se kolem mě a šla rovnou do třídy v přízemí.

"Pojď už," houkla na mě z poza rohu netrpělivě Božka.

"Jooo, však už jdu," odfrkl jsem. Jak ale věděla, kam má jít? vrtalo mi ještě chvíli hlavou.

Školní rok běžel snad rychleji než předcházející dva. Sotva skončila bramborová brigáda, Mikuláš s čertem chodili vesnicí a já, stejně jako ostatní, po pár dnech odjel domů na Vánoce. Nudné půlroční vysvědčení naši bezstarostnost nerozhodilo. Projekce filmů, někdy i trezorových, ve školním kině s názvem Cinema doplňovaly sobotní diskotéky, které provozovali spolužáci, a nikdo nikdy pořádně nevěděl, kde získávali poslední zahraniční hity. Jedna menší třída byla přejmenována na klub s ucpanými okny - před decibely - kde jedinec nemusel ani tančit a triko bylo jako ručník po sprše. Nejsem z těch, co by holdoval tanci v rytmu Bee Gees, kteří zrovna letěli světem stejně jako Horečka sobotní noci, přesto v jednom okamžiku toho večera jsem zažil pocit něčeho, co mi připomnělo začátek září.

Rebel Elvis zrovna zpomalil tempo písničkou Can't Help Falling In Love, když jsem chtěl z prádelny vykličkovat na vzduch. Zář malachitově zelených očí však byla jiného názoru. Olivie bylo její jméno, jak už se ke mně doneslo. Během roku jsem ji párkrát zahlédl, ale teď stála rovnou proti mně. V plné kráse, patřilo by se říct, jenže z ní vyzařovalo ještě něco úplně jiného. Nedokázal jsem rozeznat význam tohoto okamžiku. Jen jsem slyšel její hlas, aniž by něco vyslovila.

'Napadlo tě jít ven na čerstvý vzduch a trochu se zchladit? Klidně běž, pokud ještě pořád chceš.'

'Chtěl jsem jít, ale teď si nejsem úplně jistý, jestli půjdu,' a vůbec jsem netušil, jestli to říkám, nebo si to jen myslím.

'Proč bys nešel? Nic tě tady přece nedrží.'

'No, to nedrží. Pořád mohu,' přesvědčoval jsem se ve své rozhodnosti.

'Tak proč nejdeš?'

'Nevím,' a překvapil jsem sám sebe.

'Chceš si se mnou zatancovat?' z čista jasna vyslala do éteru.

To bych se měl přece zeptal já, ne ona, proletělo mi hlavou.

'To by ses měl přece zeptat ty a ne já,' šibalsky zopakovala.

Moje zorničky splašeně těkaly z jednoho jejího oka na druhé, přitom její se na mě upřeně dívaly a ani se nepohnuly.

'Měl bych? Měl bych,' pevné rozhodnutí jít ven vzalo za své.

'Měl bys,' dodala.

Kdo tady vlastně co říká? Já nebo ona? Připadal jsem si, jak v licitovaném Mariáši, když máte vynikající list, který nepřipouští prohru, přesto vždy existuje nebezpečí kruté porážky. Ona s pohledem milé bytosti, která by neublížila, a já padal do propasti nejistoty, když vidím, jak její dlouhé černé řasy, stejné jako vlasy, jako by vyslovily souhlas a odmávly start něčeho, a já jsem absolutně netušil čeho.

'Chytnu tě,' otázka to ale nebyla.

'Už bys mohl.'

Zlehka jsem položil své konečky prstů na její tělo a uvědomil si, že se dotýkám jejich boků. Přivřel jsem oči s výčitkou své nešikovnosti a pomalu kopíroval její tělo, až jsem skončil v jejím štíhlém pase. Můj pátý smysl četl její křivky v dokonalosti Platonovy úměry a současně položení jejích dlaní na má ramena, když vzápětí se tiše přitáhla.

'Můžeme začít?' zeptala se.

'Jo.'

Četla ze mě celou tu dobu, jak z knihy a oba jsme neznatelně posunuli první loudavý taneční krok. Každým dalším pohybem se můj hypnotický stav měnil, až jsem si uvědomil, že zase konečně existuji. To už ale …

"Pojď ven. Tady se nedá dýchat," plácl mě Jarek, aniž by se zastavil, a šel do světla chodby.

Olivie jako by se v tu chvíli vypařila. Jen tajemné okouzlení zůstalo. Podobné jsem zažíval v životě několikrát. Vždy mi bylo dáno si ho uvědomit, jenže zdroj mi zůstal skrytý. Přesně tak, ale v daleko větší míře jsem zažil něco nepopsatelného uprostřed nekonečnosti oceánu s vesmírem nad hlavou, a já v tom všem byl jen nepatrným zrnkem písku. Téměř jsem cítil dotek toho neznámého, ale když jsem se otočil, bylo to pryč. Někteří tomu říkají osvícení. Nejsem si jistý, že bych to nazval stejně, přesto se od té doby na svět dívám jinýma očima.

"Co máš s Olivií?" slyším Jarka, sotva jsem vyšel ven.

"Nic. Co by."

"Ale nevypadalo to."

"Vidíš trávu růst, Jaro."

"Nemyslím si. Byli jste k sobě víc než, než … ," a významně se zašklebil.

"To nepopírám, ale byl to jen zvláštní pocit - něco jako bezpečí. Najednou jsi mě praštil a 'pojď ven'. To jsi mi teda pomoh," zašklebil jsem se na oplátku teď já.

"Už tě ovládla."

"Kdo ví, Jarku. Kdo ví?"

Nikdo nevěděl a nikdo se to už nedozvěděl.

Uběhl rok a opět sedíme na lavičce před školou. Jen už ve dvou. Božka a já. Začíná nám poslední rok studia. Bavíme se, jak bylo o prázdninách stejně jako minule, předminule a před tím, a u toho pozorujeme prváky, kterých si vlastně už ani nevšímáme.

"Za chvíli začne první hodina. Bylo by dobré aspoň teď přijít včas," připomněla se Božka svou někdy nesnesitelnou dochvilností.

Jenže já ji nevnímal. Zůstal jsem sedět na lavičce a koukal na pustý chodník, kudy ještě před chvílí šlo procesí nováčků. A ani na ten jsem se už nedíval a pohled měl zamířen někde v neostrosti prostoru, když v zorném poli, úplně před mým nosem, se objevila tvář Božky.

"Nehledej ji. Ona už nepřijde."

Polkl jsem a žaludek se mi scvrkl do malého hrášku. Srdce zabouchalo jako pěst na stodolu. Nebyl jsem v tu chvíli schopný ze sebe vyloudit ani tak obyčejnou otázku Co se stalo? a jak se stalo, že oba s nějakou telepatií ve stejnou chvíli myslíme na Olivii.

"Nikdo neví, Viktore, jaká tragédie se tenkrát toho odpoledne na Zlatých Píscích stala," pokračovala Božka. "Jisté je, že jestli ještě někde je, tak na nás kouká z nebe."

Památka na Olivii zůstala uvnitř mě, a ač jsem na ni v životě nemyslel, nebylo možné na ni zapomenout. Navíc jsem si jistý, že se mi několikrát připomněla, nebo měla v něčem prsty. V každém případě vždy všechno dobře dopadlo.