Černá kočka

Jako ohnivý had koncových světel se plazila kolona ranní špičky v šedivém podzimním ránu. V rádiu zpívá profláklá normalizační popová hvězda, než přijdou zprávy v celou hodinu. Blížím se k městskému hřbitovu s trafikou u vchodu, když červenou záři aut přebíjí silně blikající modrá policejních majáčků. Jestli jedu pomalu, tak teď jsem nucen zastavit. Vzniklé kolony i v protisměru dělí bílé pruhy zebry. Někdo šel pomalu, nebo jel rychle a neštěstí je na světě. Nebyla mlha, ani nepršelo a pro tento čas ještě ani nemrzlo. Teď se ale nedá nic dělat, jen čekat.

V rádiu začínají zprávy, které jsou stejně nešťastné, jako situace přede mnou. Přepínám na CD, kde Cohen zpívá Hallelujah. To se taky moc nepovedlo. Přijíždí další policejní auto. Vystupují policisté, dokonce i v civilu. Sanitka, ani hasiči tu ale nejsou. To mi přijde divné.

Kousek od mého auta strážník řídí dopravu. Ve skutečnosti stojí s přinucením, stejně jako obě řady aut. Chvíli se rozhoduji, přesto vystupuji a jdu k němu.

"Strážníku, co se tu stalo, jestli to není úplně tajné?"

"Řidič toho auta před přechodem dupnul na brzdy. Prý někoho srazil, ale nikdo tam není."

"Nikdo tam není?"

"Ne, jen trochu krve na silnici."

Vracím se k autu, když na chodníku vidím sedět černou kočku, jak všechno pozoruje. Koukám na ni a uvědomuji si, že má ničím nerušený výhled na celou záhadu na přechodu. Co tam vidí, když tam nic není? Pomalu se vydávám k ní. Nevšímá si mě. Možná jednou mi věnovala krátký pohled. Usedám a pořád ji nevadím. S nepřítomným pohledem oba pozorujeme něco, co tam není a vypadáme jako dva cizinci v zatuchlé putyce u barového pultu. Už jen prohodit slovo.

"To je tvoje práce?"

"Šla jsem po přechodu."

A pak, jako by dodala. Už nebuď zvědavý. Taky bych se mohla zeptat, kde ses tu vzal.