Bouře

"Až se staneš zrnkem písku, pochopíš svou jedinečnost."

     Dej mi ještě aspoň hodinu, přál si v okamžiku, kdy vlna nakopla záď jeho lodi tak, že rázem se ocitl na všech čtyřech těsně nad ledovou tříští s nosem plné rybiny. Nahoře se začíná něco dít. Bylo by záhodno vzít do ruky kormidlo a vystřídat autopilota, říkal si a zavíral poklop chladícího boxu třídenního úlovku.

   Loď tou dobou směřovala k severnímu cípu ostrova Flores, souostroví Azor v Atlantiku a šestnáctý kanál vysílačky nepřetržitě vyzýval všechny posádky na moři k urychlenému návratu do bezpečí přístavů. Nepodíval se za sebe, odkud se nezadržitelně blížila hluboká tlaková níž. Cítil slunce z jihu, které se pořád chovalo, jako by se nic nedělo a východ netušil, co ho teprve čeká. Černá mračna, která na západě smyla horizont oceánu se nezadržitelně blížila.

   Ještě musím stihnout na palubě všechno upevnit, uvařit čaj do termosky a nasoukat se do nepromoků. Pak vzít kormidlo do svých rukou a co to půjde, maximální rychlostí unikat bouři. Vítr evidentně sílil. Stále větší vlny zvedaly loď a Pablo si připadal jak na houpačce.

   Fronta mohla chvíli počkat, ale taky jsem mohl dřív vyrazit k návratu. To bych se pak musel vzdát posledního úlovku. Člověk si nevybere. Jedna myšlenka střídala druhou a bylo jasné, že rychlost plavby k návratu není dostatečně velká.

   Když první vlna omyla zadní palubu, zavřel za sebou dveře kapitánského můstku. Zkontroloval kurs plavby, otáčky motoru a rozsvítil poziční světla. Byl už nejvyšší čas a přišlo mu, že loď se ve vlnách zvedla zase výš.

   První kapky deště se rázem změnily v provazy vody. Obloha se zatáhla a viditelnost padla na samotné dno možného. Tak rychle to přišlo. Jen poziční světla lodi prozařovala tmu. Do toho nepravidelně oblohu ozářil blesk a Pablo se tak mohl rozhlédnout zda tu není sám.

   Blížil se k mysu Ponta Delgada, kde změnil kurz k jihu. Plavba byla nebezpečným slalomem mezi vlnami k majáku města Santa Cruse das Flores, za kterým se břeh zvedl do vysokých strmých útesů, a z vod čouhajících skal, jako vykřičníky se vzkazem: "Dejte si na mě pozor". Pak se dostanu do závětří a vlny by měly být menší. Jenže bouře pořád nabírala na síle.

  Když oblohu rozsvítil další výboj, stihl zahlédnout co se děje kolem a postupně si uvědomoval, že takovou bouři ještě nezažil. Ani na pevnině, a už vůbec ne na volném oceáně. Pokud to tak půjde dál, plavba bude nebezpečná a vysilující. Přesto si byl jist, že dopluje do svého přístavu bez úhony.

   Čas běžel stejně, jak pod ním ubíhala jedna vlna za druhou. Pořád nahoru a dolů. Nebylo vidět na stopu a stěrač marně bojoval s vodním peklem. Chtělo by to nějakou hudbu, když vlny se mnou tancují rock and roll, než poslouchat neustálý provoz vysílačky.

   Loď se blížila k nevelkému útesovému výběžku s hlubokou zátokou zvanou Caveira, nad kterou stál starý kamenný dům. V situaci, kdy si myslíte, že příroda se vám za něco mstí, naopak si uvědomíte, že není zlá, jen spravedlivá a každý by ji měl mít v úctě. Přesto pak přijde něco, co vůbec nečekáte.

   Bylo to snad tím místem Caveira s tajemnou historií lebek kamenného domu, o kterém slyšel? Jako by motor začal vynechávat. Pablo zbystřil pozornost, ale zrovna musel přidat plyn ke zdolání další vodní hory. Motor poslechl a hřbet vlny se pokorně sklonil pod kýlem. Asi se mi to jen zdálo, ale v tu chvíli se motor znova zakuckal a začal se dusit. To nemůžeš teď myslet vážně. To mi nedělej. Ne teď. Než Pablovi stačilo dojít, co by se všechno mohlo stát, zase naskočil k normálnímu chodu. Dělá si snad ze mě srandu?

   Na vrcholu další vlny se rozhlédl kolem sebe. Nikdo tu není. Kdo by tu taky byl? Naivo. Všude tma a voda se valila z každé strany.

   Všechny krizové scénáře mu letěly hlavou, ale žádný se nechytil. Snad možná jeden měl naději. Změnil kurs a loď mířila do hluboké zátoky lebek s kamenným domem.

II.

    "Pojď už spát," řekla Andrea, když se blížila jedenáctá hodina před půlnocí.

   Tom zrovna seděl před monitorem počítače v malé místnosti, které říkal pracovna a sledoval vývoj počasí. Chvíli čekala, jestli se jí dostane odpovědi, ale pokud se venku čerti žení, ví, že dnes bude usínat sama.

   "Za chvilku si půjdu taky lehnout," odvrátil zrak od izobar digitální meteorologické mapy a oči se usmály tak, jak měl v takových situací ve zvyku. Andrea za ta léta přesně věděla, že za chvíli znamená ráno, nebo až bouře skončí.

    "Tak nebuď dlouho," odešla do ložnice s představou, že si ještě chvíli bude číst.

   To tak úplně nezáleží na mě, pomyslel si Tom a zamířil do kuchyně nalít si hrnek čaje. Chtělo by to trochu rumu, pak bych šel do hajan brzo a Andrea by byla spokojená. Ale teď není nutno laskat chuťové buňky tekutou cukrovou třtinou z nějaké Kuby, přesto čaj nakonec získal odvážnější vůni. S hrnkem v ruce přešel k oknu podívat se, jak to venku vypadá.

    Lucerna nad dřevěným molem v zátoce pod kamenným domem se ve větru divoce houpala, stejně jako jeho uvázaná plachetnice. Za ní ve tmě pravidelně blikalo nalevo zelené navigační světlo a v pauze napravo červené. Okno jídelny jako by někdo neustále poléval vodou a celou scenérii viděl jen v bílo červeně zelených rozmazaných flecích. Neznalý by řekl, že není nic vidět. A vlastně by měl pravdu. Než stačil polknout první hlt, všiml si, že venku nebliká jen jedno zelené světlo, nýbrž dvě. Sevřelo se mu hrdlo a ústa uvěznila kubánské zlato. Vzápětí místo zeleného světla bliklo další červené, a pak opět zelené. Přivřel oči, aby se podíval s co možná nejvíce zostřeném zraku. Teď skutečně viděl dvě zelená světla. Jedno blikající, což byla jeho navigační bójka a druhé stále svítící, které se ztrácelo a zase objevovalo ve vlnách. To není možné. V takovém počasí tam přece nemůže nikdo být. Chvíli světla pozoroval, aby se ujistil, co už bylo nade vše jasné. Do zátoky se evidentně blížila loď a ten, co stál za kormidlem musel zešílet, nebo mu teče do bot a to nejen obrazně.

   Tom si uvědomil vážnost situace a odběhl k vysílačce. Snad na lodi bude přepnutý šestnáctý kanál, modlil se a navazoval spojení. V tom se ozval hlas z vysílačky.

    "Vynechává mi motor. Nevím, jak dlouho vydrží. Jsem na palubě sám," překřikoval běsnění bouře.

   "Dostaň se k molu. Tam tě chytím lanem," hulákal Tom do vysílačky, ač ve skutečnosti v tichu malé místnosti nemusel. V běhu si navlékl gumový plášť a holínky, rozsvítil venku všechna světla a spěchal ve skále vytesaných, po léta prošlapaných a dnes sakra kluzkých schodech dolů k molu.

    Andrea v ložnici odložila knihu na noční stolek.

III.

    Ozářená zátoka Pablovi připadala jako Las Vegas, ač tam nikdy nebyl. Podvědomě přidal na otáčkách, ale než aby motor vypověděl službu, raději zase ubral. Teď není kam spěchat. Za chvíli to bude práce hodináře, aby loď při manévru k molu nezničila nejen sebe, ale i molo, a s klidnou myslí odhodlaně sevřel kormidlo. Řešení bylo na světě.

    A skutečně. Ve své podstatě jednoduchý plán připlout k mohu a uvázat se, měl první obrysy. Ty zrovna představovaly navigační světla privátní plavební dráhy Toma, která jeho loď zrovna míjela. Vlny evidentně zase o něco polevily na své velikosti a síle, přesto Pablo v zorném poli přes vlny ztrácel výhled na molo. Jen bílá záře prořezávající proudy deště byla dalším navigačním bodem.

    Najednou si uvědomil potíž. Fendry, co chrání boky lodi proti nárazům, nejsou přehozeny přes palubu. Na nic nečekal. Zapnul autopilota a vystřelil z kabiny. Zpátky byl ještě dřív, než výboj blesku pod mraky stačil zhasnout.

   Úzká zátoka se zdála být čím dál tím těsnější. Ester, plně automatizovaná loď, pojmenovaná podle královny židů, která zachránila svůj národ, se zvedala a padala, a paradoxně se musela spolehnout na záchranu dvou chlapů. Vlny ji nebezpečně hnaly k molu, a když už to vypadalo, že do něho narazí, vzápětí ji odtáhly pryč. Pablo jednou rukou ovládal kormidlo a druhou reguloval otáčky motoru, které díky Bohu poslouchaly. Už jen pár stop chybělo, aby Tom mohl hodit lano a zachytit ho o vazák lodi. Chce to jen trpělivost, nic neuspěchat, ale taky nepromarnit, říkali si oba.

    Tom stál rozkročen na divoce houpajícím se molu připraven k jedinému hodu. Najednou se loď k němu tak přiblížila, až málem musel před ní ustoupit a jméno ESTER se mu důvěrně představilo. Vzápětí byla pryč. Tak pojď! poslal jí vzkaz.Teď už budeš má. V tom okamžiku Pablo uviděl letět smyčku lana, která přesně padla na vazák a zachytila se o něj. Vyhodil rychlost do neutrálu. Na nic nečekal a vyběhl z kabiny na zadní palubu. Jenže ve stejnou chvíli se Ester propadla ve vlně dolů a běh se změnil v let. Až se mu zajiskřilo před očima, jak tvrdě dopadl. Tělo ale necítilo žádnou bolest. Adrenalin se postaral, že zvedl připravené lano a hodil ho co nejdál, jak jen to bylo možné, aby dopadlo na molo. Najednou uslyšel hlas ve vysokých výškách, jak volá: "Můžeš navíjet. Je uvázáno." Pablo se podíval přes palubu a spatřil, jak někdo další v té vodní spoušti krouží rukama, namotávej. Spustil elektrický naviják a Ester se začala zádí blížit k molu. Pohlédl na příď, kde Tom už byl hotov s úvazy a fendry plnily svou tlumící funkci. Ester byla v bezpečí. Teprve až teď se mohly potkat pohledy Pabla a Toma. Jejich tváře se proti sobě houpaly, jak dvě Joja na niti.

    Silné a nebojácné mládí se dívalo na Toma, které ví, co dělá a nepřipouští si nezdar. Stejně jako on před třiceti lety, když poprvé v noci připlouval na ostrov. Tenkrát ho přivítala podobná bouře, jen s tím rozdílem, že musel zdolat úzký průplav mezi vlnolamy přístavu Santa Cruz. Hlasy na šestnáctém kanále ho zapřísahávaly, že průplavem musí proplout na plný plyn, jinak bezpečné vlnolamy se stanou jeho osudem. Dodnes si pamatuje ten okamžik, kdy rázným pohybem ruky přesunul rychlostní páku do mezní pozice maximálních otáček a pozoroval, jak zázračně míjí zelené a červené navigační světlo průplavu k přístavnímu molu, kde na něj čekalo snad celé osazenstvo místní putyky, která sloužila i jako stanice sborového hlasu pobřežní hlídky.

    "Neznáme tě, ale už jsi náš," překřikovali se všichni navzájem, když mu uvazovali loď. "Málokdo se k takovému kousku odváží."

    Zbytek noci tekl rum proudem. Ráno opřen o přístavní lampu s nedopitou skleničkou mu docházelo, že toto je jeho nový domov.S naprostou jistotou věděl, že bude a obrátil zbytek do sebe.

    "Jdu uvařit čaj," zvolala Andrea hlasem kapitánky tepla domova.

    Chvíli se za ní oba koukali, než ji pohltila temnota přírodní sprchy.

    Tom se otočil k Pablovi a řekl: "Můžeš vypnout motor."

    "Ale on už neběží."

    Oba s podivem zvedli obočí a došlo jim, že na to všechno tak úplně nebyli sami.

    "Někdy se to tak stane," zkušeně prohodil Tom a pokrčil rameny.

    "A někdo nás má pořád rád," doplnil ho Pablo.

Povídky